Kontroverzní otázka, kde laik tápe. Výrobci balené vody budou propagovat tu svoji, za jejíž kvalitou si ihned po opuštění výrobního podniku stojí. Ale vliv na další skladování balené vody již nemají. K zamyšlení je však zejména podstatný negativní dopad balené vody na životní prostředí.
Uhlíková stopa balené vody
Balená voda je v porovnání s tou kohoutkovou dražší. Produkuje nezanedbatelnou uhlíkovou stopu. Na jeden vyrobený litr balené vody se spotřebuje další téměř 1,5 litru, připočtěme náklady na dopravu a skladování.
Neustále se řeší, co s PET lahvemi, ve kterých je nejčastěji balena. Zálohovat, třídit pro následnou recyklaci, být povinnou částí recyklátu ve výrobcích… Přitom stejně PET láhve často nacházíme volně pohozené v přírodě.
Jaký existuje důvod pro to, aby spotřebitelé dávali přednost balené vodě?
Podle údajů z Českého statistického úřadu bylo v roce 2019 v České republice pitnou vodou z veřejného vodovodu zásobováno 10 090 190 obyvatel, tj. 94,6 % z celkového počtu obyvatel. Jak je tedy možné, že se trh s balenou vodou tak snadno rozvinul, navíc v tak masivním měřítku? Jaké kroky činí producenti pitné kohoutkové vody, aby se spotřebitel vrátil zpět k využívání vody z kohoutku?
Nad otázkami se zamýšleli odborníci – řečníci webkonference Provoz vodovodů a kanalizací:
Ing. Radka Hušková
V lokalitách, kde není dostupná voda z veřejného vodovodu a lokální zdroj je nekvalitní, pak je namístě, aby byla upřednostněna balená voda. Ovšem v lokalitách, kde je k dispozici voda z veřejného vodovodu, tak tam není na místě dávat přednost vodě balené. Voda z veřejného vodovodu je vysoké kvality, kontrolovaná pravidelně laboratořemi jak provozovatele vodovodu, tak v rámci superkontroly orgánem ochrany veřejného zdraví.
U balené vody si spotřebitel nemůže být jistý způsobem skladování, ne vždy jsou dodrženy optimální podmínky. A to má na kvalitu balené vody významný vliv. U vody z veřejného vodovodu je vlastně voda „skladována“ při stálé teplotě v nezámrzné hloubce v zemi. Takže podmínky „skladování“ jsou optimální.
Domnívám se, že to byla obrovská příležitost pro výrobce, kdy nový režim po roce 1989 otevřel trh podnikání a takové výrobky na trhu v ČR nebyly. Zdálo se, že to je trend západní Evropy, a tak byl po takových výrobcích „hlad“. Výroba byla doprovázena masivní reklamou výrobců balených vod, předháněli se s novými produkty – příchutěmi. Reklamní kampaň se samozřejmě promítla do ceny balených vod. A když se zmiňuji o ceně, tak je nutné uvést, že cena vody z veřejného vodovodu je uváděna v Kč za metr krychlový, tedy za tisíc litrů.
A ne vždy si běžný spotřebitel udělá srovnání ceny balené pitné vody v 1,5 až 2 l PET lahvi versus cena vody z veřejného vodovodu. Vždyť cena vody z veřejného vodovodu za 1 l je cca 5 haléřů, pokud je to cena i se stočným, tak cca 10 haléřů. Spotřebitelé si musí uvědomit, že to, co zaplatí jako vodné a stočné je cena jednak za surovinu, ale zejména za službu, servis a činnosti s tím spojené – to že jim teče kvalitní pitná voda z kohoutku berou jako samozřejmost. Ale co vše je s dodávkou pitné vody z veřejného vodovodu spojené – kdo to ví? A co teprve odvádění a čištění odpadních vod?
Důvěra v pitnou vodu v minulosti mohla být snížena v oblastech, kde bylo ocelové potrubí bez jakékoliv vnitřní ochrany většinou vystavěno za minulého režimu v tzv. Akci Z. Tam potom bylo co napravovat – docházelo ke korozi potrubí a do vody se uvolňovalo železo, byla ovlivněna barva a někdy i chuť vody. Tyto lokality jsou dnes většinou rekonstruovány nebo jsou zavedena taková režimová opatření, aby spotřebitel dostával skutečně kvalitní pitnou vodu z veřejného vodovodu.
Reputace pitné vody z veřejného vodovodu se tak narovnala, ovšem u dřívějších pamětníků je to zdlouhavý pomalý návrat k důvěře v kohoutkovou vodu. Kvalitou pitné vody z veřejného vodovodu a srovnání s vodou balenou se zabývalo mnoho nezávislých anonymních testů a v mnoha případech pitná voda z veřejného vodovodu svou kvalitou předčila tu balenou. Myslím, že i toto přispělo k posílení důvěry v pitnou vodu z veřejného vodovodu.
To je velmi velký záběr, co vše provozovatel vodovodu činí – patří sem nejen dobrá provozní praxe, ale také otevřená komunikace se spotřebitelem, zveřejňování informací o kvalitě dodávané vody a o dalších činnostech, které mají vliv na zásobování pitnou vodou z veřejného vodovodu. Provozovatel vodovodu neprovádí tak masivní reklamu, jako výrobci balených vod. Ale nabízí restauracím, kavárnám a všude tam, kde je možné podávat zákazníkům kohoutkovou vodu např. i to, že se stanou kontrolním bodem pro pravidelnou kontrolu kvality vody u spotřebitele. Snaží se podporovat pití kohoutkové vody hodně osvětou a např. i ochutnávkou kohoutkové vody na různých akcích.
Při každé příležitosti se provozovatel veřejného vodovodu snaží podporovat důvěru v kohoutkovou vodu založenou zejména na kvalitě dodávané pitné vody a na kvalitě služeb. K propagaci vody z kohoutku také přispěla kampaň skupiny Veolia – Čerstvá kohoutková? Stačí říct!, která pomáhala vrátit kohoutkovou vodu do restaurací a kaváren. Těm restauracím, které se zapojily do projektu, společnosti skupiny Veolia rozdávaly karafy na vodu. O vodě z kohoutku se začalo daleko více mluvit a zvedl se zájem o ní. V pravidelných průzkumech přes 80 % dotázaných odpovídá, že vodu z kohoutku pijí. K propagaci také pomáhají webové stránky www.kohoutkova.cz.
Ing. Bohdan Soukup, Ph.D., MBA
Podle mě je odpověď na všechny tyto otázky docela jasná – výrobci balených vod pracují se zcela jinou marží než vodárenské společnosti, a navíc nejsou podrobeni přísné regulaci ze strany státních orgánů. Ilustroval bych to na následujícím příkladu – jistě si všichni vybavíte reklamu na stolní vody, kde světově uznávaná modelka českého původu chodila oblečená/neoblečená v šatech "z vody", které byly vytvořené počítačově, elektronicky.
Pohybovala se v exkluzivním prostředí kasina v objektu Lázní I v Karlových Varech a reklama běžela v hlavních vysílacích časech na všech televizích poměrně dlouhou dobu. Představme si, kolik musel stát honorář modelky, natočení reklamního spotu, nájem Lázní I a hlavně kolik musely stát vysílací poplatky, když 1 minuta v prime time TV Nova stála skoro milion korun. Nemluvím o tom, že scénář reklamy pomáhali dávat dohromady bezpochyby celé štáby psychologů, kteří se specializují na to, jak upoutat pozornost co největšího počtu lidí.
Představte si, že bychom přišli s požadavkem na podobný rozpočet za starosty našich obcí a chtěli po nich, aby nám něco takového schválili. Výsledek si asi dovedeme domyslet :-D A i kdyby nám to schválili, tak jak by potom dopadla následná finanční kontrola, která by posuzovala, zda se jedná o náklad uznatelný do ceny vodného... Slovy klasika: A vo tom to je!
Ing. Tomáš Žitný
Jsou místa bez veřejného vodovodu, další důvody si myslím jsou spíš v rovině nedostatku informací o této problematice, v některých případech (spíše v minulosti) mohla v některých vodovodech téci voda kolísavé kvality, zákal, větší obsah chloru, tyto vady odběratele odradili.
Vodárenství je roztříštěné na regionální společnosti, které nepoužívají reklamu na regionální ani státní úrovni k propagaci svého produktu, výrobci balených vod masívní stále se opakující reklamou podle mého názoru vytvořili v populaci určitý vzorec, který uznává k pití pouze vodu balenou.
Pravdou je, že producenti toho moc nečiní, důvodů je asi více, rozhodně tu hraje roli ta regionální roztříštěnost, myslím si, že spotřeba vody k pití je zlomkem vody spotřebované v domácnosti a tedy propagování její kvality by zřejmě příliš množství spotřebované vody nezvýšilo, vodárny jsou v pozici přirozeného monopolu a propagovat svůj produkt a vynakládání prostředků na propagaci je trochu nelogické a v pozici poskytovatele „veřejné služby“ by nemuselo být vynaložení peněz na reklamu kladně přijímáno, jednoznačně veřejnost o kohoutkové vodě je nedostatečně informována.
JUDr. Jan Kudrna, Ph.D.
Odpověď bych asi nechal psychologovi, komu ta otázka podle mě patří nejvíce. Já těm lidem kupujícím a vláčejícím neustále balíky lahví s vodou nerozumím. Asi i proto, že jsem žil vždy v oblastech, kde byla pitná voda kvalitní a chutná. Umím to pochopit v oblastech, kde je např. skutečně tvrdá voda, zejména z domácích studní. I když i tam je to možná zčásti o zvyku. Zbytek je podle mě o nějakých pocitech. A k nim se kvalifikovaně vyjádřit neumím.
Mgr. Jiří Paul, MBA
Pokud na spotřebitele útočí odevšad reklama na balenou vodu, považují pití balené vody za normu. Je to stejné jako staré dobré „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. My, jako provozovatelé nebo majitelé vodovodů, musíme hledat jiné cesty propagace kohoutkové vody, než je reklama. Jak už psali kolegové, reklama na pitnou vodu není uznatelným nákladem (!). A při ceně 5 haléřů za litr si ji rozhodně nemůžeme dovolit v objemu, který by baleným vodám konkuroval.
Na druhou stranu je naší povinností propagovat bezpečnost kohoutkové vody. Nejen morální, ale pravděpodobně se to do určité míry stane i povinností legislativní. Novela evropské směrnice pro pitnou vodu zavádí povinnost informovat zákazníky o kvalitě vody, což dnes řada našich provozovatelů již dělá. Ale mohl by to být vhodný motivátor k větší propagaci kvality dodávané vody.
Každopádně se při implementaci směrnice do českého prostředí budou moci využít výstupy Projektu TAČR Kohoutkovou nebo balenou: Bariéry a motivace konzumace pitné vody, jehož hlavním řešitelem je Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy a podílí se na něm také Státní zdravotní ústav a CzWA. Součástí projektu bude i šetření mezi spotřebiteli a využití stávajících dat a průzkumů. Přesvědčit ale naše odběratele nebude vůbec jednoduché a začít bychom skutečně měli u znalosti objemu nebo spíš přechodem na účtování v litrech. Opravdu velmi často s našimi zákazníky řešíme, že „vana opravdu není kubík“.
Závěrem pár výsledků z našich dotazníkových šetření u zákazníků VAK Beroun. Zhruba 56 % dotázaných v roce 2016 znalo cenu vodného a stočného a svoji spotřebu. V témže roce 41 % dotázaných odpovědělo, že balenou vodu nekupují, jelikož je to drahé. Tu samou odpověď dalo v roce 2006 jen 7 %. Za těchto deset let klesl podíl uživatelů, kteří si kupovali balenou vodu pro pitné účely z 63 % na 21 %. Je za tím systematická práce, kterou však často o mílové kroky vrátí zpět mediálně vděčné a zhusta nesmyslné kampaně, jako byla např. loňská o mikroplastech.
Komentáře