První dubnový den, tzv. Apríl, je tradičně považován za den drobných žertíků. Proto i dnešní článek je psaný v tomto odlehčeném duchu.
Lidské exkrementy a rozhodování kolem nich z hlediska udržitelnosti
Na semináři ve Finsku, zemi, kam jezdí odborníci a i politici z celého světa nasávat informace o udržitelnosti, jsem se na jedné z přednášek, určené hlavně pro Afričany z rozvojových zemí dověděl, že pokud se chtějí v budoucnu uživit, je nutné živiny vracet do půdy. Tedy cenné fekálie shromažďovat za účelem jejich stabilizace a následného použití jako hnojiva. Samozřejmě to bylo podpořeno jak demografickými, tak i agronomickými a ekonomickými fakty.
Vzhledem k ekonomickým možnostem je při návrhu řešení preferována ta nejudržitelnější cesta – bezpečná sanitace s co nejmenší uhlíkovou stopou (provozními náklady), která spočívá v tom, že se maximálně využívají suché záchody a hygienizace dlouhodobým skladováním. Bylo zajímavé, že i v hale, kde přednášky probíhaly, byly také suché záchody a moč se odváděla bez vody a bylo to prezentováno jako vzorové řešení budoucnosti pro venkovské oblasti ve Finsku. Dochází tímto způsobem k minimalizaci úniku nutrientů do prostředí a jsou tak nejlépe chráněny povrchové vody proti trofizaci.
Co udělat, aby mělo smysl kal spalovat
Přesto se některým účastníků zdálo doporučované řešení primitivní. A shledali rozdíl mezi tím, jak se ke kalům (exkrementům) chováme my v rozvinutých a oni v rozvojových zemích, jako podstatný. A tak se ptali, co všechno by měli udělat, aby mělo smysl kal spalovat tak, jak to dělají rozvinuté země, a jak se dá takové počínání obhájit, když je přeci na první pohled jasné, kdy jde uhlík do půdy a kdy do vzduchu.
Závěry z workshopu aneb rozdíl mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi
V rámci workshopu jsme na toto téma braistormovali a dospěli k zajímavým závěrům:
Jako první krok je potřebné smíchat exkrementy s vodou (ideálně přivést vodovodem pitnou), abyste tu vodu pak mohli následně čistit a z kalu získávat zpět, a vyčištěnou pouštět do přírody. Pak je potřebné do té vody přidat hygienou schválené zdravotně nezávadné přípravky na hygienu a praní, aby nebylo možné ji ze zdravotních důvodů jen tak vypouštět hned za domem a kal (exkrementy) tak lehce použít.
Je sice trochu diskutabilní, že trochu té nevyčištěné vody uteče do toků přes odlehčovací komory, ale to nevadí, v tocích se voda naředí a také bude pak proč ji monitorovat a řešit trofizaci. Důležité je si pak ale všímat a zdůraznit, že do té kanalizační vody se také vypouští vody z nemocnic, abyste pak mohli tvrdit, že jeden z důvodů, proč kal spalovat je to, že komunální voda obsahuje léky a rezistentní bakterie.
Stejně tak je důležité nechat do té vody vypouštět průmyslové vody, ideálně s těžkými kovy v povolených bezpečných koncentracích, abyste měli další argument pro nevhodnost použití kalu, který by se nespaloval a měl použít v zemědělství.
No a pak už je to lehké odarguementovat, že je výhodné z kalu získat energii anaerobním vyhníváním a spalováním, a že se tím v podstatě dosáhne toho, že proces čištění je energeticky neutrální. A pak to, že kal se nejlépe usuší na sluníčku, a tedy přírodě blízkým procesem. Tím se dají uchlácholit někteří pochybovači.
Sofistikovaný koloběh dusíku
Jen pak nějaký šťoural nesmí začít počítat, kolik energie je potřebné na výrobu dusíkatých hnojiv, která musí nahradit dusík, jež tímto postupem přišel vniveč. Případně upozorňovat na chemické kaly z recyklace fosforu z popele a cenu takového fosforu. Nebo se ptát na uhlíkovou stopu, co odešla komínem.
Ale i na to máme v rozvinutých zemích vysvětlení a řešení. Uhlíková stopa se eliminuje virtuálně, a to tak, že někde jinde lepším hospodařením se toho uhlíku dostane do půdy víc, a to množství se pak jako odpustky prodá, a díky tomu vzniká nová komodita navíc navyšující HDP.
Jen jsme nevěděli, co odpovědět na otázku, zda by nešlo ten uhlík dát do půdy hned na začátku a pak ještě další lepším hospodařením někde jinde…. a proč věnujeme tolik energie a úsilí tomu, abychom vytvořili tak sofistikovaný koloběh dusíku. Proč se nesoustředíme na vývoj technologií, které by podpořily co nejrychlejší aplikaci do půdy.
Nakonec tuto odpověď zahrnuje i odpověď na dotaz ohledně rozvinutosti na začátku - možná to všechno děláme proto, abychom dokázali, že jsme rozvinutí – na řízení takových procesů viz výše je potřebná spousta odborníků, technologů, projektantů, stavařů a mimo jiné i úředníků nebo lobujících politiků. No a ti všichni vymýšlí, získávají granty, realizují výzkumné projekty, zavádí 4.0, jezdí, scházejí se po celém světě a objevují, jak se chovat co nejudržitelněji.
No a v té úrovni vědění a úrovní techniky je pak ten rozdíl mezi světem rozvojovým a rozvinutým.
Reakce z rozvojové Afriky
No a co bylo nečekané, byly další reakce některých Afričanů. To, jak rychle chápou, prokázal jeden z pozorně poslouchajících a rychle myslících. Informovaně se zeptal, zda by nemohli prodávat rozvinutým zemím ty odpustky, za to, že začnou chodit na latrínu místo do křoví a hnojit obsahem latrín ne kvůli navýšení výnosů a hladu, ale kvůli prodeji uhlíkových odpustků. Také ho zajímalo, jestli by neměli rovnou dostávat nějaké dotace za to, že nebudou chtít být rozvinutí.
No, a další už pak domýšleli, jak za ty dotace a půjčky přivést vodu, natáhnout kanalizaci … a i na ten komín by nakonec došlo. Přeci jen, kde se kouří z komína a blikají monitory, tam jsou potřební odborníci a je rozvinuto… a vyšlapané cesty jsou vyšlapané cesty i kdyby nakonec vedly do slepé uličky.
Komentáře