Pokud má kolektivní systém ve svém akcionářském portfoliu výrobce rozličných elektroproduktů, tak ti potom mohou odvádět příslušný příspěvek do jednoho velkého pomyslného balíku peněz, z kterých se pak financuje sběr a zpracování elektroopadu.
Jednotlivé skupiny elektroodpadu jsou ale různě náročné/nákladné na zpracování a recyklaci. Zpracovat/recyklovat určitou skupinu elektroodpadu je finančně náročnější, než jinou. Takže finance „ušetřené" na lehce zpracovatelném odpadu kryjí odpad, který je zpracovatelný nákladněji.
Tento způsob financování tedy netlačí na výrobce nákladněji zpracovatelného výrobku po jeho dožití do efektivnějšího ekodesignu. A z toho vyplývá naše otázka:
Existuje nástroj nebo řešení, které by tlačilo výrobce do produkce výrobků s ekodesignem na vyšší úrovni?
Karel Krejsa, kolektivní systém Asekol:
Ekomodulace je zcela novou disciplínou dopadající na výrobce a celá Evropa včetně Evropské komise stále přemýšlí, jak tuto novou povinnost danou novelou Směrnice o odpadech správně uchopit a implementovat.
Samotný princip ekomodulace je potom definován velmi obecně pro všechny typy stanovených výrobků a je dalším z možných nástrojů vedle již mnoho let existujících na úrovni legislativy a technických předpisů, které jsou závazné pro všechny výrobce, a to nejen v oblasti ekodesignu, ale také ve snížení energetické náročnosti a omezení chemických látek.
Požadavky na vyšší životnost a recyklovatelnost výrobků jsou také obsaženy v těchto předpisech. U elektrozařízení jsou požadavky velmi přísné a výrobci jsou pro jejich splnění mj. závislí i na technologickém vývoji nejen na úrovni elektroniky, ale také na vývoji dalších konstrukčních materiálů.
Některé není možné snadno nahradit, a proto mají výrobci stále stanoveny pro některé materiály a chemické látky výjimky, které ale budou muset být v nedaleké budoucnosti postupně nahrazovány v souladu s předpisy. Samotný princip ekomodulace také předpokládá, že se uplatní u výrobků, u kterých je to možné.
Nástroje, které se průběžně zpřísňují, existují pro nové výrobky, které se ve zpětném odběru budou objevovat v budoucnu, každopádně je třeba zdůraznit, že jsou stále ve sběru převážně tzv. historické výrobky za které jsou výrobci také zodpovědní bez ohledu na ekomodulaci u výrobků nových.
Tomáš Rychetský, kolektivní systém Ekolamp:
Takovým nástrojem je v zásadě samotný institut rozšířené odpovědnosti výrobce. Tím, že výrobci mají povinnost zajistit financování sběru a recyklace svých vysloužilých výrobků, jsou přirozeně motivování k tomu, aby se snažili vyvíjet a konstruovat takové výrobky, které bude možné lehce a efektivně recyklovat. Tedy takové výrobky, které budou snadno demontovatelné, budou ze snadno recyklovatelných materiálů, a které pokud možno nebudou obsahovat nebezpečné látky. To je logické zejména z důvodu, že nebezpečné látky jsou finančně velmi náročné na ekologickou likvidaci.
Bohužel velkým nebezpečím pro lepší ekodesign je tzv. křížové financování. V rámci elektroodpadu to znamená, že skupiny elektroodpadu, které jsou lépe recyklovatelné a jejichž recyklací se dají získat zajímavé a snadno zpeněžitelné suroviny (např. měď, železo atd.), pomáhají financovat recyklaci jiných skupin elektrozařízení, které např. obsahují špatně recyklovatelné materiály, nebo dokonce nebezpečné látky.
Na první pohled to možná vypadá i dobře, z jednoho odpadu zafinancujeme druhý odpad, problém je vyřešen a je to. Nic nemůže být dál pravdě. Ve skutečnosti tím dochází k porušení základní zásady „znečišťovatel platí“, čím jsou výrobci těch hůře recyklovatelných výrobků demotivování, aby se snažili o zlepšení ekodesignu svých výrobků.
Je to v podstatě obdobná diskuze, zda mají být občané motivování třídit svůj odpad tím, že budou zpoplatněni podle hmotnosti odpadu, který vyprodukují. Z logiky věci vyplývá, že pokud bude občan platit za jím vyprodukované odpady pouze paušální částku, jeho ochota třídit nebude příliš vysoká a tříděním se budou zabývat pouze environmentálně odpovědní občané.
Pokud však bude občanům naúčtováno každé kilo jejich vyprodukovaného odpadu, rázem začne odpad poctivě třídit cca 99 % občanů. To proto, že jim to třídění přinese jasné a jednoznačné finanční úspory.
Obdobné je to s výrobci a s křížovým financováním. Pokud bude recyklace jednoho elektroodpadu s horším ekodesignem financována z výnosů recyklovaných materiálů jiného typu elektroodpadu, nebudou výrobci výrobků s horším ekodesignem motivování k tomu, aby se snažili zlepšovat ekodesign svých výrobků, nebo je dokonce nahrazovat úplně novými výrobky s podstatně lepšími vlastnostmi z pohledu ekologie.
David Vandrovec, REMA AOS
Nástrojů na vyšší úroveň ekodesignu je hned několik. Od samotného principu oběhového hospodářství, přes legislativně technické principy, až po samotnou rozšířenou odpovědnost výrobce, kde odpovědným subjektem za budoucí nakládání s vysloužilým výrobkem je právě jeho výrobce.
Samostatnou kapitolou, do které se aktuálně kladou největší naděje, ale která je stále velkou neznámou, je ekomodulace. Tento princip by měl zajistit, že výrobky, ale i například obaly, které jsou jednodušeji dekomponovatelné, recyklovatelné nebo opětovně použitelné budou klást na výrobce a spotřebitele nižší nároky na výši příspěvku pro budoucí nakládání.
V současné době je v běhu transpoziční lhůta pro implementaci ekomodulace do národních legislativních prostředí jednotlivých států. Je tak otázkou, jak bude finální podoba vypadat a to i proto, že sama EU v současné době stále ještě pracuje na finální podobě svých metodik.
Jaroslav Vladík, kolektivní systém Retela
Nemyslím, nedokážu si to reálně představit, ač vím, že nějaké návrhy na zvýhodnění v poplatcích byly.
Foto: ilustrační/ Pixabay
Komentáře